Vícedélka na Hohe Wand

Původní plán, výstup na Weisskugel (3739 m.), jsme museli zrušit pár dnů před odjezdem kvůli nepřízni počasí. Jako alternativu jsme si zvolili lezení na vápencovém masivu Hohe Wand, kde si i začínající lezci mohou vyzkoušet vícedelkové lezení na až 250 metrů vysoké skále.

V sobotu jsme vyjeli brzo ráno. S druhou polovinou výpravy (z Českých Budějovic) jsme se setkali po desáté hodině v kempu Agrargemeinschaft Maiersdorf, odkud je to asi 30 minut chůze, včetne nástupu.

Vzhledem k tomu, že lezecký tlak je v této oblasti velký a my jsme ke skále dorazili trošku později než jsme měli v úmyslu, museli jsme vybrat cestu spíše podle toho, kde bylo volno.

Akim s Andreou si zvolili cestu „Drachsgrat, 4+“ která má trošku težší první délku, jinak je to ale hodně zajímavá cesta přes hřebínek. Zbytek, Pavel s Ivčou a já s Václavem, jsme se vydali cestou „Reineke Fuchs, 5-„. Cesta nám zabrala necelé tři hodiny, ale potvrdilo se nám, že Hohe Wand není úplně vhodný na letní horké dny. Všichni jsme byli unavení víc ze slunce než ze samotného lezení, takže jsme se po občerstvení  v „Alpengasthof Postl“ domluvili už jen na jednodélkové cesty.

Continue reading

Finsko – země tisíce jezer

1.9. – Večer kolem 23. hodiny přistáváme v Helsinkách na letišti, kde si také v půjčovně vyzvedáváme auto a jedeme do nedalekého, 44km vzdáleného, národního parku Nuuksion kansallispuisto. Krátce po půlnoci přespáváme na odlehlém parkovišti v autě.

2.9. – Ráno si v Nuuksion kansallispuisto procházíme okruh kolem jezera Haukkalampi. Cestou míjíme několik tábořišť a jezer a po procházce jedeme autem směr Kotka, od které je nedaleko vzdálený park Valkmusan kansallispuisto s rozhlednou. Procházíme asi 4 km dlouhou naučnou stezkou po dřevěných chodníčcích napříč rašeliništi, v polovině cesty narážíme na rozhlednu velikosti menšího českého posedu. Potom si procházíme malebné městečko Kotka, kde nás zaujal především pěkný park s umělým vodopádem. Cestou se ještě zastavujeme ve městě Imatra s cílem prohlédnout si přírodní vodopád. Bohužel jsme místo něj narazili pouze na rozestavěnou přehradu a pár kaskád bez vody, proto se déle nezdržujeme a pokračujeme v cestě. Na severu poblíž ruských hranic přespáváme v hotelu Fireman Center, což je hotýlek ve stylu hasičské zbrojnice.

3.9. – Vyrážíme časně ráno do národního parku Patvinsuo, který se nachází nedaleko ruských hranic. Součástí parku je hned několik naučných stezek, které si také procházíme. Na břehu jezera Suomunjarvi je půjčovna kánoí, které si lze za 8 €/hod či 30 €/den půjčit. My jsme zvolili první variantu a část jezera prozkoumali, na což nám hodinka bohatě stačila. Po celodenním výletě v NP Patvinsuo vyrážíme do města Joensuu, kde máme zarezervovaný nocleh v Hotelu Linnunlahti, což je velice pěkné a čisté ubytování v nových chatkách, jejichž součástí je vlastní sauna.

4.9. – Ráno se vyspíme a procházíme si část města Joensuu a odpočíváme u bowlingu. Před polednem vyrážíme do národního parku Koli, kde je možné se dostat na široko daleko nejvyšší vrchol Ukko-koli (347 m.n.m.). Celé Finsko je víceméně rovinaté, takže je i z tak nízké nadmořské výšky možné si užít krásný výhled na jezero Pielinen. Nabízí se zde možnost několika pěších tras různých délek a obtížností. My jsme si prošli asi 5 km okruh a kochali se výhledem na jezero s různých stran a výšek. Všichni jsme se shodli, že výhled na Pielinen se spoustou ostrůvků byl pro nás asi největším zážitek z celé cesty. Večer jsme se ubytovali v Tuomarniemi Cottages, což je samostatná chatka v lese na břehu jezera, mezi jejíž výbavu patří jak jinak než vlastní sauna. Večer proto trávíme saunováním s osvěžením v přilehlém jezeře.

5.9. Navštěvujeme město Savonlinnu s kamenným hradem Olavinlinna, který se nachází na ostrově propojeném s břehem dřevěnou lávkou. Otevírací doba byla až od 10 hodin, a protože nás čekala poměrně dlouhá cesta na jih do hlavního města, spokojili jsme se s prohlídkou nádvoří a okolí hradu. Cestou do Helsinek se zastavujeme ve městě Lahti, kde si prohlížíme skokanské můstky. V Helsinkách navštěvujeme místní ZOO a ubytováváme se v kempu Rastila Camping Helsinky.

6.9. Prohlížíme si hlavní město Helsinky, převážně Senátní náměstí s katedrálou Tuomiokirko kousek. Navštívíme také doky a ruskou pravoslavnou Uspenskou katedrálu za náměstím. Nedaleko ruského kola se rozprostírá rybí trh, kterým procházíme za vůně moře a rybiny. Prohlídka centra nám zabrala asi jen 2,5 hodiny. Přesto, že se může ve srovnání s Prahou zdát, že toho Helsinky tolik zajímavého k vidění nenabízejí, zaujala nás jejich příjemná atmosféra a čistota. V průběhu odpoledne se vydáváme na letiště, kde vracíme auto a čekáme na let do Prahy.

Účastníci:

Zuzana Zemanová

Michaela Škardová

Lukáš Mitas

Martin Jáchym

Vícedélka Gindlkante

Sice jsem ze začátku nechtěl toto na web dávat, ale z důvodu tak krásného nástupu ke skále musím Gindlkante doporučit.

S Benym jsme se domlouvali na nějaké jednodenní vícedélkové lezení a dohodli jsme se na Gindlkante, 390m skálu nedaleko Liezenu, což je asi 2,5 hodiny jízdy z Českých Budějovic

Autem se přijede do vesnice Pürgg, kde se hned na začátku obce na parkovišti nechá auto. Z parkoviště se jde asi 200 m zpátky po silnici, kde je u kapličky odbočka na turistickou stezku směrem na Dachsteinblick. Po velice pohodlné cestě se neobvykle k nástupu mírně klesá, projde se nejdříve kolem jedné turistické odbočky a asi 20 až 30m před druhou odbočkou je vpravo naše skála. Nástup je asi 20m od turistické stezky a je zde vidět pěkně vyšlapaná cestička až k nástupu. Od auta nám to trvalo nějakou čtvrthodinku.

Co se týče samotného lezení, je to patrné z topa na http://www.bergsteigen.com/klettern/steiermark/totes-gebirge/gindlkante

Cesta je pěkně zajištěna a zatím není moc olezená.

Sestup je také příjemný po turistické stezce.

     

Účastníci: Martin Jáchym (Akim) a Petr Benhák (Beny)

Výstup na nejvyšší horu Iránu – Damavand

Po 9 letech se vracím opět do Iránu pokusit se o vrchol Damavandu, který jsme kvůli velkému množství sněhu tehdy nevylezli (nelezli jsme v sezóně).  Damavand je sopečného původu a je nejvyšší horou nejen Iránu, ale i všech zemí Blízkého východu. Svojí výškou 5671 m.n.m. značně převyšuje své okolí, ale i tak lze vrchol zvládnout bez jakéhokoliv horolezeckého vybavení či zkušeností.

4.8. – Náš výlet začíná dopoledne na pražském letišti, odkud letíme nejdříve do Kyjeva. A protože zde máme asi 5 hodin čas na přestup, rozhodujeme se, že si  zajedeme na jídlo a pivo na místní hlavní náměstí – Majdan. A to také hned po přistání děláme, najímáme si zde taxík, který nás přes památník Matka Vlast odváží na Majdan. Zde po jídle a pár pivech se necháváme opět svést na letiště, odkud letíme do Teheránu.

5.8. – Lehce po půlnoci přistáváme v Teheránu, kde si musíme nejdříve obstarat víza. Víza zde nejsou problém, jen se za ně musí poměrně dost zaplatit a to 60 euro za vízum a ještě k tomu 16 euro za pojištění (i když pojištění máme, ale Alpenverein nám neuznávají). Po zajištění víz a výměně místní měny si nacházíme taxi, která nás má za 750.000 rialů odvést k lanovce na Tochal (3964 m.n.m.), kde jsme se chtěli první den aklimatizovat. Bohužel byl ale Tochal tento den kvůli návštěvě nějakého zahraničního prezidenta zavřený, proto na rychlo měníme plány a necháváme se taxíkem odvést až pod Damavand, do vesničky Polour, kde se nachází ubytovna a lze si zde zařídit permit na vrchol. Permit zde stojí 50 dolarů, ale pravděpodobně jej musí platit pouze cizinci. Lze si zde také pronajmout za 1 milion riálů auto a nechat se vyvézt až k tábořišti Gusfand Sara ve výšce 3200 m. Toto také využíváme, a abychom náklady co nejvíce rozložili, jedeme ještě se 4 dalšími Iránci. V Gusfand Sara kvůli aklimatizaci nechvátáme a stavíme zde stan a přespáváme zde. Gusfand Sara je malý komplex budov, který tvoří menší mešita a několik pasteveckých obydlí sloužící jako ubytovna či prodejna potravin.

6.8. Druhý den ráno balíme stan a vyrážíme po stezce do základního tábora (Barghah-e-Sevvom) ve výšce asi 4150 metrů. Většina turistů si na tuto cestu najímá muly, aby jim vynesly baťohy, my ale těchto služeb nevyužíváme a veškeré vybavení házíme na záda. Protože zde není potřeba nějakého horolezeckého vybavení, naše krosny neváží nějak moc. Do základního tábora se jde po zřetelné stezce a je značně využívána. Do tábora dorážíme po 4 hodinách poklidného tempa, vzdálenost od  Gusfand Sara  je 3,7km. Cestou potkáváme spoustu místních, kteří chtějí jít také na vrchol. A protože zde nejsou lidé moc zvyklí na cizince, chtějí si pomalu všichni povídat a fotit se.

7.8. Další den přemýšlíme, zda už jít rovnou na vrchol či se ještě jeden den aklimatizovat (přeci jen bychom vyráželi na vrchol necelých 48 hodin po příletu do Iránu). Ale protože nám ostatní říkají, že následující den bude lepší počasí, rozhodujeme se den počkat. Kvůli aklimatizaci se rozhodujeme vyjít si část cesty a vyjít na tzv. na Mont Blanc, tj. do výšky nad 4800 m.n.m. Vystoupat do této výšky nám z tábora i s několika pauzama trvá něco mále přes 1,5 hodiny. Večer jdeme dřív spát, abychom jsme si mohli dát na půl 4 budíka.

8.8. – Vrcholový den. Od stanu vyrážíme kolem 4:15. Cesta na vrchol vede úplně přímo a je dlouhá 3,4 km s převýšením kolem 1400m. Cesta nahoru nám šla poměrně lehce, předbíháme mnoho skupinek, které vyrazili před námi. Vrchol je patrný již z dálky, nahoře je vidět kouř čoudící z vrcholu. Za 4:45 hodiny (v 9 hodin ráno) dorážíme do vrcholového kráteru,  kde strávili asi 1 hodinu. I když jsme cestou na vrchol předbíhali několik desítek lidí, byli jsme zde na vrcholu celou dobu úplně sami, ostatní byli opravdu velmi pomalí. Dolů ke stanu se sestupuje ještě příjemněji a opět s několika delšíma pauzama za 2 a půl hodiny jsme zase v základním táboře. Zde příliš neleníme, balíme stan a pádíme rychle do Gusfand Sara, odkud se necháváme svést do Polouru. V Polouru po vydatné večeři a zjištění, že zde není kloudné ubytování, se rozhodujeme, že pojedeme ještě tento den do Teheránu. Večer slavíme vrchol nealkoholickým pivem.

9.8. – V hotelu Mina se necháváme ubytovat na celé 3 dny. Hotel je hned vedle stanice metra Darwazeh Dowtat a i když není úplně levný (asi 2,4 milionu riálů za pokoj a noc), z důvodu naší lenosti se sháněním jiného ubytování se rozhodujeme hotel neměnit. V Teheránu se jdeme nejdříve podívat na monument Azadi, což je památník z bílého mramoru, postavený k příležitosti 2500. výročí perské říše. Následně navštěvujeme místní Grand Bazar, který má prý desítky kilometrů a nachází se nedaleko zastávky metra Panzdah Khordad. Odpoledne se jdeme podívat k vrcholu Tochal, který byl na začátku naší cesty zavřený. Zde jdeme nejdříve na bobovou dráhu a následně pomocí jedné krátké lanovky jdeme na jednu vyhlídku, kde jsme vydrželi několik hodin a viděli krásně skoro celý Teherán jak za světla, tak v noci. Cestou dolů jsme pozváni na jednu narozeninovou párty, kde tančilo na místní poměry několik polonahých místních slečen (tj. sundaly si z hlavy šátky).

10.8. Ráno se jedeme podívat do nedalekého města Qom (asi jedna hodina jízdy autobusem z jižního terminálu), kde si prohlížíme svatyni Hazrat-e Masumeh, která je druhá nejposvátnější v Íránu. Po návratu do Teheránu se jdeme podívat na Tabiat bridge, což je krásný Teheránský víceúrovňový most spojují parky, muzea a různá občerstvení. Den ukončujeme návštěvou místního moderního planetária.

11.8. Poslední den v Iránu trávíme v Golestan Palace, což je systém paláců a muzeí, který je zapsán i v UNESCO. No musíme uznat, že to pro nás nebyl až takový zázrak, jak v průvodcích popisují. Následně se jdeme ještě podívat jednou na Tabiat bridge a den končíme na Milad Tower, což je  7. nejvyšší televizní věž na světě. Následně si jdeme vyzvednout bágly na hotel a jedeme metrem až na letiště. I když je letiště od města vzdáleno asi 70 km, vede na něj nově metro, které stojí jako klasický lístek po městě, 8000 riálů – asi 5Kč.

12.8. – Kolem půl 3 ráno odlétáme směr Azerbajdžán a já po prohlídce Baku následně domů. Kluci ještě směr Kavkaz a na Elbrus.

Účastnící:

Martin Jáchym

Jan Klíma

Tomáš Svoboda

Peru – výlet plný zvratů

 

Z určitých rodinných důvodů jsme museli letošní plány v horách silně překopat, místo naplánovaného Manaslu jsme se rozhodli pro Peruánské Andy, protože Pavel musel být od konce června již v Čechách. Naše plány byly poměrně ambiciózní – Alpamayo 5947m, Quitaraju 6036m a hlavně Huascaran 6768m.

28. května – Dopoledne odlétáme z Vídně směrem do Peru. Na letišti ve Vídni balíme naše věci dohromady do 3 báglů, výškové boty si klasicky obouváme již před odbavením, abychom ušetřili za další zavazadlo. V té době jsme ještě nevěděli, že si tyto boty obouváme na tomto výletě naposled. Letíme s krátkým přestupem v Amsterodamu přímo do Limy, kde přistáváme ještě týž den večer. Ještě z Čech jsme si koupili lístek na noční autobus do Huarazu autobusovou společností Movil Tours http://www.moviltours.com.pe/. Výhodou je, že autobus má neuvěřitelně pohodlné sedačky a u některých jde dokonce sedadlo sklopit tak, že se z nich dá udělat vodorovné ležení. Cesta do Huarazu trvala kolem 8 hodin.

29. května – Ráno přijíždíme do Huarazu, z místního autobusového nádraží se za 5 PEN necháváme taxíkem odvést přímo do našeho hotelu (zamluvený přes Booking), kde si nejdříve odpočineme a odpoledne si jdeme projít město. Ve směnárně na náměstí se rozhodujeme, že si vyměníme peníze na celý pobyt v Peru, proto dohromady měníme 700 euro. Ve směnárně nám ochotně peníze vymění, bohužel jsme si peníze jen přepočítali a nevšimli si, že jedna 100 PEN bankovka je falešná. Tento podvod jsme řešili pak i přes policii, ale protože jsme neměli žádný důkaz, že to bylo z této směnárny, měli jsme prostě smůlu. Následně jsme si došli pro informace na horách do místního infocentra Casa de Guias (Jirón Simón Bolívar 680, Huaraz). Tady nám k naší silné nelibosti naše plány silně změnili: letošní monzunové deště se protáhly a na horách je ještě moc sněhu, proto jsou skoro všechny vrcholy zavřené.

30. května – Chceme se trošku aklimatizovat, proto si v jedné z mnoha místních turistických agentur kupujeme jednodenní výlet k jezeru 69. V ceně za 35 PEN za osobu je převážně transport pod cestu směrem k jezeru a následný odvoz nazpátek do Huarázu přímo do hotelu. Ráno nám minibus ještě zastavuje v jedné restauraci na snídani, kde si jí také za 10 PEN kupujeme. Snídaně to byla velice slabá a předražená. Minibus zastavuje v cca 4000 m.n.m. a dále k jezeru vede vyšlapaná několika kilometrová cesta. Za 2 hodiny se dostáváme v jezeru v 4600 m.n.m., a i když je nadmořská výška znát, dostáváme se k jezeru mezi prvními. Bohužel jsme zde měli mlhu, tak protilehlé ledovce nebyly moc vidět. Cesta k autobusu vede opět stejnou cestou.

31. května – Již jedeme do hor, konkrétně do údolí Ischinca, protože jen tady je větší koncentrace „otevřených“ vrcholů. Ráno si na ulici stopujeme taxíka a za 80 PEN se necháváme odvést do vesničky Pashpa, kde začíná Ishinca trek, který končí v Ishinca kempu v 4200m. Bohužel nás řidič vyhazuje na špatném místě, proto máme ze začátku trošku problémy s najitím naší cesty. Také naše min. 30 kg baťohy nám na rychlosti moc nepřidávají. Do kempu, který je od Pashpy vzdálený asi 15km, se proto dostáváme až po 6 hodinách chůze a poměrně značně unaveni. V kempu rychle stavíme stan, protože se silně zatahuje a pár minut, co vlezeme do stanu, začíná pršet.

 

1.června – Protože počasí nebylo bůh ví jaké a předešlý den jsme si i docela s těžkým báglem mákli, rozhodujeme se nevstávat brzy a jít na vrchol, ale tento den si chceme jen projít okolí kempu a nástupy na okolní vrcholy. Také zjišťujeme, že se nám našemu expedičnímu stanu odlepilo z tropika okénko, což dělá z tohoto našeho stanu, který je jeden z nejlepších na trhu, tak trošku křáp. Okénko oblepujeme samolepící páskou. Peruánské hory jsou poměrně teplé, proto nám je i tady v kempu ve 4200 m.n.m. v noci v našich teplých expedičních spacákách nechutné vedro.

   

 

2.června – Tento den jsme konečně šli na vrchol Urus v 5495m, který se „tyčí“ přímo nad naším base campem. Vyrážíme ještě za tmy kolem 5 hodiny, ale nástup jsme si den předem prošli, proto s cestou nemáme problémy. Cesta je pěkně vyšlapaná a u horské chaty, která je v našem údolí, je dokonce šipka, která ukazuje směr. Vyšlapaná cesta je poměrně jasná a vede až po ledovec. Ledovec nejeví nějaké velké trhliny, proto jsme se ani nenavazovali. Pavel se trošku trhnul a byl asi o čtvrt hodiny na vrcholu dříve než Akim, ale zase neměl žádný výhled, protože se zrovna vrcholem prohnal mrak. Nahuru jsme šli asi 4 hodiny a dolů 1:45. Výstup je to zcela bez technických pasáží. Večer, když si Akim obouvá pohory, tak se mu na nich odtrhává poutko.

 

 

3.června – Další den jsme šli na vrchol Ishinka – 5530 m n. m., další vrchol u údolí Ishinka, přímo naproti Urusu. Vyrážíme nahoru ve 4 ráno, cesta je opět až k ledovci pěkně vyšlapaná, cestou potkáváme i několik krav. Těsně před ledovcem míjíme správnou cestu a šli jsme omylem k místní chatě, která se zde nachází u jezírka. Jinak cesta to je o dost delší než na Urus. Na ledovci se již navazujeme, je zde poměrně dost trhlin, které jsme nuceni překročit. Stop na ledovci není příliš moc, ale trasa je jasně patrná. Za necelých 6 hodin od stanu jsme se dostali na vrchol. Klasicky opět je zataženo, jen nepatrně je vidět nedaleký vrchol Ranrapalca. Sestup už jde poměrně rychle, ale únava je znát a už jsme byli rádi, když jsme se dostali do stanu.

     

4.června – Počasí není opět nic moc, proto se rozhodujeme, že si dáme volný den a poflakovali jsme se zase jen po údolí. Další den máme v plánu hight camp na Tocllaraju a abychom druhý den nemuseli balit mokrý stan, protože každý večer prší, rozhodujeme se, že jednu noc přespíme v horské chatě. V chatě jsme skoro sami, máme celou místnost jen pro sebe. Cena na noc bez jídla je poměrně za přijatelných 40 PEN. Cenou noc silně fouká a vítr je slyšet, jak se opírá o chatu.

 

5.června – Protože se odpoledne pravidelně horší počasí, vyrážíme nahoru už v 6 hodin ráno směrem k moréně v cca 5200m, kde se nachází hight camp. Cesta k moréně nám trvá něco kolem 3,5 hodiny, ale když docházíme nahoru, vítr fouká tak silně, že nás silně omezuje v pohybu. V tomto větru by mohl mít náš olepený stan problémy, proto jsme vystoupali ještě pár desítek metrů nahoru a utábořili se mezi skálou sněhovou stěnou, kde tolik nefoukalo. Stavíme stan a doufáme, že se druhý den počasí trošku udobří a nebude tak foukat.

6.června – Ze stanu vyrážíme dle instrukcí lehce po 2 hodině ráno, hned se navazujeme a jdeme po vyšlapané cestě směrem k vrcholu. Vítr bohužel fouká, ale doufali jsme, že se to zlepší. Cesta se vine kolem trhlin a ze začátku stoupá poměrně pomalu. Asi po 3 hodinách se dostáváme pod první techničtější částí výstupu, asi 70 stupňový sněhový svah. Zde si již bereme oba lezecké cepíny. Ale stopy zde již nejsou vůbec vidět, jsou zafoukané. Stoupáme nahoru až pod seraky ve výšce cca 5700m, kde to kvůli větru už bylo podle nás nebezpečné. Zde se pomalu dostáváme na hřeben přímo na vrchol, ale vítr je zde už velice prudký, 100% si nejsme jistí, kudy vede cesta a i když je ještě tma, je vidět, že se na nás valí mraky. Proto se rozhodujeme, s vidinou malé šance na vrchol, že to otočíme. Po špičkách maček sestoupáme nejprudší svah a docházíme trošku smutně ke stanu. Zde si jdeme na chvilku lehnout, a když se počasí trošku udobřilo, balíme stan a sestupujeme do údolí do kempu.

7.června – Balíme všechny naše věci a vracíme se do civilizace směrem do Pashpy. Cesta dolů už je o dost pohodlnější, baťoh už tak těžký není, jídlo máme všechno snědené. Tedy až na to, že Akimovi se utrhne na báglu jeden popruh. Je vidět, že tady naše vybavení trpí. Cesta dolů je dlouhá asi 14 km a trvala nám asi 4 hodiny. V Pashpě si stopujeme taxíka, který nás za 70 PEN (cestou nabíráme ještě jiné turisty, tak se o cestu podělujeme) odváží až do Huarazu.

8.červen – Procházíme si Huaráz, někdo nám doporučil se kouknout na místní ruiny (název už neznám) nějakých starodávných budov, kam jedeme taxíkem a které jsou kousek nad Huarázem. Skoro nic tam nebylo, tak jsme si prošli alespoň nějaké místní uličky. Večer naivně zjišťujeme nové vyhlídky na další vrcholy, ale podmínky jsou pořád stejně špatné.

9.června – Tento den si opět objednáváme za 35 PEN za osobu jednodenní výlet, tentokrát do Chavínu. Cestou se ještě zastavujeme u jezera Querococha, kde máme asi 20 minut rozchod. Následně po několika hodinách jízdy se jdeme podívat do Chavín de Huántar, což je archeologické naleziště v nadmořské výšce 3 177 m n. m. Chavín je jedním z nejstarších a nejznámějších předkolumbovských míst v Peru a je jedinečnou ukázkou stavební techniky starých Inků. Největší chlouba je zde socha hlavy, kterou nám průvodkyně pěkně ve Španělštině popsala. Škoda, že Španělsky vůbec neumíme. Po prohlídce nás průvodkyně ještě bere do  předražené restaurace, asi z toho má nějakou provizi.

10.června – Protože na vyšší hory se nedostaneme, chceme si dát ještě nějaký menší vrchol. Rozhodujeme se pro Wallunarahu – 5,686m, který je kousek nad Huarazem. Den předem jsme si transport pod horu objednali přes jednu místní agenturu, u které si za 190 PEN objednáváme jak cestu tam, tak i cestu nazpátek. Cena se zdá poměrně vysoká, ale když jsme viděli cestu, po které musel řidič jet, docela jeho i jeho auto poměrně litujeme. I když je náš cíl jen kousek od Huarazu, cesta trvá několik hodin. Řidič nás vyhazuje na konci silnice nedaleko jezera, asi ve výšce 4.400m. Odtud nám to do kempu morena ve výšce 4950m trvalo něco málo přes 2 hodiny, ale i tak jsme do kempu přišli malinko unavení. Hned po dostavení stanu začíná klasicky pršet, tak zalézáme do spacáků a jdeme hned spát.

11.června – Vstáváme v půl 4, abychom mohli ve 4 vyrazit. A ve 4 opravdu vyrážíme, ale je taková mlha, že je vidět tak na 5m dopředu a ztrácíme po čase v kamenné suti cestu. Proto jsme to po chvilce otočili a vrátili se zpátky do stanu. A šli jsme zase spát. Druhý pokus jsme si dali v 8 hodin, kdy sice nebylo nějak nádherně, ale alespoň trošku vidět. Po půl hodině od stanu jsme už na ledovci a směřujeme to k vrcholu. Cestou se překračuje několik trhlin, jde se přes několik sněhových mostů, přelézají se i nějaké odtrhové trhliny. Na vrchol jsme se dostali za necelé 4 hodiny, ale na vrcholu byla již vidět jen úplná bílá tma. Škoda, prý jsou tady nádherné výhledy na Huascarán i ostatní vrcholy. Dolů už to jde klasicky poměrně rychle, u stanu jsme za 1,5 hodiny, a protože máme objednaný transport až na další den, jen se válíme ve stanu.

12.černa – Protože máme objednaný odvoz do Huarazu až od 1 hodiny odpoledne, s balením stanu nechvátáme. Dolů k silnici je to něco málo před hodinku, dáváme nahoře ještě náš poslední travelunch. Sestupujeme dolů, řidič pro nás dojel relativně včas, proto si bez žádného čekání užíváme opět jízdu po zcela rozbité silnici zase dolů. V Huarazu se ubytováváme klasicky v našem hotelu.

13.června – Na tento den máme objednaný noční autobus do Limy, proto ještě vymýšlíme, co s celým dnem. Rozhodujeme se pro organizovaný výlet k ledovci Pastorur za 35 solů za osobu. Tento výlet byl jistě ze všech 3 jednodenních výletů, které jsme zde v Huarazu podnikli, určitě nejhezčí. Vyrážíme ráno, cestou se ještě zastavujeme v jedné restauraci a kdo chce, může si tady objednat jídlo, které mu připraví, až se budeme večer vracet. Po vjezdu do národního parku se nejdříve u Gasificated water, což je takový peruánský Soos. Další zastávka byla laguna devíti barev, kolem níž bylo spousta fotíme obřích bromélií Puya Raymondi. Nakonec náš mikrobus zastavuje na parkovišti pod ledovcem Pastoruri, odkud začíná naučná stezka, kde je názorná ukázka, jak zdejší ledovec kvůli oteplování rychle mizí. Ukázka je to působivá, například v místech, kde prý končil ledovec roku 1983, je nyní viděl ledovec opravdu velice daleko. Stezka končí lehce pod 5000 m.n.m. Večer se vracíme do Huarazu a ve 22:45 odjíždíme busem do Limy.

14.června – Ráno přijíždíme do Limy, kde máme objednané ubytko. Do ubytování jedeme hned ráno Uberem, paní penzionku nás mile přivítá i takhle brzo ráno. Do centra se nám ale již nechce, proto jen brouzdíme po neznámých uličkách kolem penzionu. Večer si zabalujeme baťohy, které si necháváme v tomto penzionu, který máme zamluvený i za 3 dny, kdy se máme vracet do Limy vracet.

15.června – V 7 ráno máme koupené jízdenky do Paracasu. Cesta do Parakasu trvá necelé 4 hodinky, proto jsme zde již v poledne. Hned se jdeme ubytovat a jdeme se hned najíst. Rozhodujeme se, že ochutnáme místní rybí speciality a proto usedáme na místní promenádě. Jídlo je na místní poměry trošku dražší, 20 solů, ale jídlo je to dobré. Po obědě plánujeme výlety na další 2 dny. Kupujeme výlet letadlem nad náhorní planinou Nasca. Let si objednáváme za 80 dolarů přímo v našem ubytování, levnější jsme zde nenašli. Ale abychom mohli letět, musíme si ještě koupit zpáteční jízdenku na autobus do Nasca. Na autobusovém nádraží zjišťujeme, že zde let prodávají jen za 70 dolarů.

16.června – Hned ranním autobusem jedeme do městečka Nasca, což jsou 4 hodiny jízdy. Na autobusovém nádraží v Nasce na nás čeká již pracovník agentury, který nás odváží na letiště. Zde zjišťujeme, že let se zde dá koupit i za 60 dolarů. Na letišti je poměrně dost leteckých společností, které provozují lety nad náhorní planinou. Čekali jsme několik hodin, aby bylo volné letadlo. Po vzlétnutí letadlem jsou patrné obrazce, které vytvořili indiáni. Obrazce znázorňují nejčastěji různé zvířata, lidské postavy a geometrické obrazce. Zajímavá je ještěrka, kterou bez větších problému v půlce protíná asfaltová silnice. Je prostě vidět, že ochrana kulturních památek je všude ve světě jiná. Let trvá asi 40 minut a letadlo se naklání na stranu doprava doleva tak, aby pěkně viděli pasažéři letadla sedící na obou stranách. Při našem letu nás bylo v letadle 5 lidí, 2 holkách bylo po přistání poměrně silně špatně. Člověk před letem má představu, že obrazce jsou obrovské, ale z pohledu z letadla až tak veliké nejsou. Po letu se jdeme do města najíst a večer jedeme zase posledním autobusem zpátky do Parakasu.

17.června – Tento den chceme procestovat Paracas. Proto si klasicky zde v jedné z mnoha cestovních agentur objednáváme celodenní výlet po okolí za 50 solů. Hned ráno jedem lodí k několika kilometrů vzdáleným ostrovům Islas Ballestas, které jsou velice bohaté na zvířata. Vidíme zde lachtany, tučňáky, kormorány, pelikány a spoustu jiných ptáků. Na ostrovech se dříve a dnes jen sporadicky těžilo guáno, což je ptačí trus výborný prý na hnojení. Po výletě na lodi jedeme autobusem do národního parku Paracas. Jsou zde vidět plameňáci a krásně skalnaté pobřeží. Nejznámější je skalní brána, tzv. katedrála. Ta ale bohužel po nedávném zemětřesení spadla, proto z ní dnes je vidět pouze suť. Ale původní podobu zde mají alespoň na tabuli. Následně se jede po pobřeží a po poušti, nakonec autobus zastavuje v jedné silně předražené restauraci na jídlo. Toto s díky odmítáme a jen se procházíme po okolí.

18.června – Tento den jsme se chtěli podívat do Ica na oázu Huachacinu, ale autobusy vycházely poměrně draho a také se nám to zdálo až moc komerční, tento den již nic neděláme. Večer se vracíme do Limy.

19.června – Jdeme si procestovat Limu. Uberem jedeme do centra, kde si procházíme kolem (dovnitř jsme nikam nešli) katedrálu s hrobem Pizarra, prezidentský palác, klášter a katakomby San Francisco a různé koloniální kostely. Nejsme zde nijak důkladní turisté, proto zde máme všechno projité za 2 hodiny.

20.června – ráno již letíme jen do Vídně a pak domů.

Účastníci:

Martin Jáchym
Pavel Rozehnal

Elbrus na vlastní pěst

Tvrdit, že výstup „normálkou“ na nejvyšší horu Kavkazu, Elbrus, je technicky obtížný, by byl holý nesmysl. Je naprosto jednoduchý – po člověku se nechce nic jiného, než aby šlapal a šlapal a ještě u toho stíhal dýchat… Jenže to je zatracená dřina. Nadmořská výška v kombinaci s mizerným počasím dokáže přetvořit zdánlivě neškodný dvojbochánek v dvouhlavou saň lačnící po lidských životech. Nejen tedy, že se ne každému podaří uspět v touze po vrcholové fotografii. Každoročně bohužel dochází i k tragickým nehodám. Nám se podařilo dosáhnout vrcholu bez vážnější újmy na zdraví. Vděčit můžeme jednak štěstí na perfektní počasí, jednak flexibilitě v organizaci výpravy, kdy jsme kvalitnější aklimatizaci obětovali právě dokonalé předpovědi počasí. Zpětně to hodnotím jako velmi dobré rozhodnutí, protože jsme si pobyt ve vysoké nadmořské výšce užili kompletně za sluníčka a vyhnuli si hrozivým bouřkám, které děsily stanující horaly na Elbrusu hned následující noc po našem odchodu.

Na Kavkaz jsme vyrazili ve středu 28.6.2017 autobusem Student Agency z Brna do Vídně, odkud jsme s přestupem v Istanbulu letěli do Minerálních Vod. Zde jsme měli domluvený transport zajištěný majitelem kempu Saklya – Osmanem Apsuvaevem. Samotný přesun z letiště do kempu u vesnice Elbrus si zaslouží alespoň pár vět…

29.6. čtvrtek

Transport z letiště Minerální Vody

S Osmanem jsem se na transportu z letiště domlouval řadu měsíců přes emailovou komunikaci. Byl jsem nucen používat svou chabou ruštinu a azbuku, ale nakonec jsme se nějak domluvili, a to i na celkové ceně 4000 rublů (1680,- dle tehdejšího kurzu). Po příletu na letiště a byrokratických procedurách mě nejdříve potěšilo, když jsem uviděl naše zavazadla na jezdícím páse. Vyšel jsem z odletové haly, před kterou postávalo několik taxikářů. Jeden z nich mě oslovil, ale odrazil jsem ho s tím, že čekám na Osmana. Okamžitě přiskočil starší chlápek, který mi v pase ukazoval, že se jmenuje Osman Apsuvaev. Tak snadné setkání jsem si nepředstavoval ani ve snu. Osman si nás naložil do svého 8 místného Volkswagenu (já měl to „štěstí“, že si mě usadil na místo spolujezdce) a už jsme frčeli směr Kavkaz. Ze začátku cesta ubíhala v pohodě – snažil jsem se v ruštině s Osmanem využít to maximum, který jsem se během půl roku naučil. A tak jsem se dozvěděl něco o jeho rodině (prý má moc krásnou dceru Karinu, která pracuje v bance a je stále svobodná, a syna, který je na tom obdobně – co se týče rodinného stavu). Osman dále vychválil svůj špičkový kemp, ve kterém je teplá sprcha, jeho žena Ludmila báječně vaří a on sám je sportovec – bývalý vynikající atlet. Mimo jiné se prezentoval jako skvělý muzikant a jako velmi inteligentní člověk. To už jsem vybuchl smíchy, na což Osman s úsměvem dodal, že se člověk musí pochválit sám, protože to za něho nikdo neudělá. Následovala kontrola při vjezdu do Kabardsko-Balkarské republiky, po jejímž absolvování se Osmanův styl řízení pozoruhodně změnil. Průměrná rychlost jízdy se dle mého odhadu zvýšila cca o 30-40 km/h, což by ani tak nevadilo, jen Osman začal být viditelně unavený. On to nebyl ani žádný div, když musel být celou noc vzhůru a velkou část z ní řídil.

Unavený řidič

Osman se snažil udržet v bdělém stavu tak, že zběsile kroutil hlavou. Vypadalo to docela děsivě… Nejsem fanoušek sledování hororů, ale myslím, že něco podobného jsem viděl v ukázce filmu Vymítač ďábla, kdy se Satanem posedlé holčičce točila hlava o 360 stupňů. Je pravda, že tak extrémního rozsahu Osman nedosahoval, rychlost točení se však zvyšovala, zatímco intervaly mezi točeními zkracovaly. Strašně se mi chtělo spát, ale za této situace to nebylo možné. Aby toho nebylo málo, tak jsme se dostali do horských serpentin, ve kterých to Osman drtil s plynovým pedálem na podlaze. Pak náhle pravil, že už svítá, na což jsem přikývl. To byla nejspíš chyba, protože to našeho řidiče povzbudilo k vypnutí světel a my jeli téměř potmě. Nechybělo málo a mohli jsme posnídat hovězí. Z ničeho nic se na naší straně vozovky objevila stojící kráva, na kterou se náš tranzit divoce řítil. Stačil jsem na Osmana zařvat: „Pozor!!!!“ ten strhl řízení doleva a na poslední chvíli jsme se krávě vyhnuli. Osman mi pak říkal, že zvíře viděl, ale zrovna dvakrát jsem mu nevěřil. Potom už nemohli spát ani kluci, naštěstí jsme do kempu dojeli v pořádku.

Continue reading

Výstup na Hochgolling 2862m, výlet do Nízkých Taur

5. července – V 8 ráno přijíždí Míša s Láďou z Prahy do Budějovic, odkud ve čtyřech vyrážíme do Rakouska. Protože nás tento den čeká jen asi 2 hodinová chůze na chatu, stavíme se cestou v soutěsce Dr. Vogelgesang Klamm (Ptačí soutěska). Jedná se o druhou nejdelší skalní soutěskou v Rakousku. Cesta vede přes dřevěné chodníčky s 500 schody kolem potoka. Platí se zde vstupné 4,5 euro za osobu a cestu tam i zpět jsme zvládli do 2 hodin. Následně jedeme na parkoviště pod Riesachwasserfall, kde ale po nás chtějí za 3 dny parkování 20 euro, proto se rozhodujeme, že zaparkujeme na parkovišti pár stovek metrů před mýtnou bránou, kde je parkování zdarma. Nasazujeme baťohy a jdeme směr Gollinger Hütte. Cesta vede nejdříve po šotolinové silnici pod nákladní lanovku na chatu, odkud cesta začíná trošku stoupat až na chatu. Všude kolem chaty jsou krásné vodopády. Cesta trvá z parkoviště na chatu cca 2 hodiny, s převýšením cca 600m. Cena ubytování je pro členy OAEV 8,5 euro na noc, pivo, což nám dalo největší část útraty, za 4,4 eura.

6. července – Dnes máme v plánu vylézt na Hochgolling (2862 m n. m.), což je nejvyšší vrchol Nízkých Taur. Z chaty je to převýšení asi 1200m, proto vyrážíme až kolem půl 9. Za chatou se pokračuje mírným stoupáním až na konec údolí potoka Steinriesenbach do tzv. Gollingwinkel (u chaty značeno cesta 15 minut). Zde cesta uhýbá lehce vpravo a ostře stoupá až do sedla Gollingscharte ve výšce 2326 m (cesta z chaty 3 hodiny). V sedle je rozcestník na chatu Landawirseehütte a na vrchol Hochgollingu. Přibližně v jedné třetině na vrchol se nabídnou dvě varianty výstupu. Jedna vede přes hřeben, druhá varianta vede kousek pod hřebenem a je značena jako normálka. Na vrcholu je klasicky vrcholový kříž, cesta z chaty je pohodovým tempem za 6 hodin. Zde si dáváme asi 1 hodinu pauzu, je krásné slunečné a teplé počasí. Sestup na chatu Gollinger Hütte je po výstupové trase. Na chatě si dáváme řízky či jiné pochutiny a samozřejmě pivo.

7. července – Vracíme se směrem k autu přes Preintalerhütte. Od chaty Gollinghütte 1641 m je cesta patrná, traverzuje se serpentýnami k západní stěně Greifenbergu až do sedla Greifenbergsattel 2450 m, kde se nachází nejvýše položené jezero ve Schladminských Taurách. Odtud je již krásně vidět vrcholový kříž a na vrchol to už tvá jen chvilku. Na vrcholu bylo poměrně dost lidí a většinou mluvili česky. Z vrcholu se sestupuje po hřebeni a pak do kotle Klafferkessel k mnoha jezerům. Největší z nich je Oberer Klafferkesee. Zde si dáváme opět dlouhý odpočinek, za který jsme následně odměněni drobným deštěm. Na chatě Preintalerhütte 1657 m si dáváme jídlo a pivo, následně vyrážíme dolů k parkovišti. Od chaty na parkoviště je to asi 2 hodiny, Míša s Láďou si dávají ještě v Riesachsee koupačku. Těsně před parkovištěm se jde kolem vodopádů Riesachwasserfall, toto můžeme doporučit, vodopády jsou moc pěkné, hezčí než Ptačí soutěska.

Účastníci:

Martin Jáchym

Jana Fridová

Míša Škardová

Ladislav Škarda

Huascaran, Peru – přípravy, plány

Vybavení

https://docs.google.com/document/d/1eTO5kkOVtouJzW8R1krRi42I9HamPBmnmwgGDIN9Nak/edit?usp=sharing

Odkazy

Harmonogram

28.5. – let do města Lima
28.5./29.5. – přejezd do Huarazu, 3000m.n.m
31.5.-6.6. – aklimatizace – BC Alpamayo, 5947m nebo Quitaraju 6036m
6.6.-7.6. – rest v Huarazu
8.6-14.6. – Huascaran, 6768m nebo Chopicalqui, 6354m

  1. den – Musho – BC, 4150m
  2. den – BC – C1, 4900m
  3. den – C1 – C2, 5400m
  4. den – C2 – vrchol, 6768m
  5. den – sestup do BC
  6. den – zpět do Musho

15.6-18.6 – rezerva pro počasí
19.6-20.6 – cesta do města Lima a odlet (odlet v 20:00 tak transport do města Lima idealně stejný den)

Pojištění

http://www.oeav.cz/alpenverein-premium – novinka od 3/2017, termín se počitá odlet-přilet do domácí země a minimální doba měsíc. Připojištění nad 6000m je potřeba zajistit prakticky vždy (teoreticky existují případy, kdy se lze nad 6000m i dle jejich podminek dostat bez tohoto připojištění, ale nesmí se spát nikdy nad BC atd.) Pro vyřízení pojistky je potřeba projít schvalovací procesem (nemusí to schválit), takže začít vyřizovat min dva týdny před odletem.

cena: 400EUR/osoba

Doprava

Brno-Videň-Brno

https://www.studentagency.cz/#form-2
28.5 5:10 – na letišti ve Vídni budem v 7:25
20.6 20:20 – do Brna ke grandu dorazime v 22:50
(zavazadlo navic za 50,-)

Videň-Lima-Videň

Doprava Lima – Huaraz

http://www.moviltours.com.pe/ – 35USD/osoba za noční spoj s plnou lůžkovou pravou. Pokud se spokjíte se spaním v leže, tak se dá sehnat za 13USD/osoba

 

 

Jarní Kazachstán

Kazachstán kvůli výstavě Expo ruší Čechům víza, proto se s kamarádem Davidem domlouváme na tomto výletu.

 

29.3. – V odpoledních hodinách odlétáme z Prahy do Kazašské Almaty s mezipřistáním v Istambulu. Abychom jsme si mezipřistání co nejvíc zkrátili, kupujeme zde ve free shopu 2 flašky vína a také je následně dopíjíme. Tímto chytrým tahem jsme si nejen zpříjemnili čekání na letadlo, ale poměrně i silně zkrátili let.

 

30.3. – V Almaty přistáváme brzy ráno a hned jedeme několika busy směrem k Velkému Almatickému jezeru. Od parku Prvního prezidenta Republiky Kazachstánu již autobusy moc nejezdí, proto si zde najímáme taxík a jedeme s ním. Nejdříve projíždíme mýtnou bránou, kde platíme poplatek za vstup, následně nás taxi vyhazuje nedaleko rour vodní elektrárny pod jezerem. Taxikář nás vyhazuje a hned odjíždí, ale Akim nechává v taxi láhev s benzínem do vařiče. David zkušeně nečeká, stopuje kolem projíždějící auto a pro láhev dojíždí, taxík potká ale až u mýtné brány, láhev je zachráněna. Směrem k jezeru jdeme kolem rour vedoucí od jezera k elektrárně, ale protože se silně boříme do sněhu, musíme na rouru vylézt a jdeme skoro celou dobu po rouře až k jezeru. U jezera již sněží, proto stavíme stan a jdeme hned spát.

31.3. – Druhý den se budíme do absolutního jasného počasí. Konečně pořádně vidíme okolí i zamrzlé jezero. Potrekujeme v okolí, dojdeme k neobvyklé Ťanšanské hvězdárně, která leží cca 2750m.n.m. Ale protože se zde již propadáme ve sněhu po pás, zde i končíme. Cestou dolů jsme šli stejnou cestou jako nahoru – po rouře. Po návratu do Almaty se ubytováváme v hotelu Turkistán, kde nás stál pokoj s koupelnou na chodbě 3000 KZT. Večer jdeme na pivo, ale když nás z jednoho baru vyhazují, protože nemáme v jejich očích slušné oblečení, končíme v baru, kde točí velkopopovického kozla a platan.

  

1.4. – Tento den máme naplánovaný výlet do kaňonu Čaryn a tak jdeme na autobusové nádraží Sajachat, odkud nás maršrutka za 2500 KZT osoba odváží na křižovatku ke kaňonu (asi 4 hodiny jízdy). Od křižovatky je to do kaňonu poměrně daleko, asi 10 km po prašné cestě. Nikdo zde bohužel již nejel, proto jsme museli tuto cestu jít po svých. Cestou potkáváme jiného místního turistu a tak se s ním dáváme do řeči. Do kaňonu se dostáváme až silně odpoledne, proto chvátáme se utábořit na konec kaňonu, kde je i řeka s pitnou vodou. Zde potkáváme kempující skupinku Kazachů, kteří nás zvou na šašlik. Šašlik jsme sice od nich nedostali, ale za to do nás ládovali neuvěřitelné množství jejich piva, vodky a vína. Také jsme museli využít jejich mobilní saunu. Pařba to byla neuvěřitelná a dlouhá.

    

2.4. Druhý den po alkoholickém večírku necháváme baťohy v eko farmě u řeky (nedaleko našeho tábořiště) a vyrážíme na lehko podél řeky. Jedná se asi o 2 denní trek, který se nakonec rozhodujeme nejít celý, jen jsme si ho chtěli kus projít. Dáváme si limit 2,5 hodiny, kdy to následně otáčíme a vrátíme se stejnou cestou pro naše baťohy. Cesta kolem řeky je poměrně zajímavá, s pár prudšími úseky. Řeka se pěkně vine a je zde vidět spousty krásných peřejí. Po 5 hodinách na treku se vracíme pro baťohy a jdeme opět kaňonem zpátky k silnici. U silnice stopujeme směr Kolsajské jezera. Po dvou stopech osobními automobily se nám podařilo zastavit nákladní auto. Řidič nás poslal na korbu, kde k našemu údivu byl i kůň. Ten nám zde dělal společnost asi 100km a viditelně z poměrně rychlé jízdy po zničené silnici nebyl nijak odvázaný. Byl přivázaný hlavou směrem jízdy, ale tělo mu lítalo ze strany na stranu, zadníma nohama kolem nás. Dokonce mu jednou spadla nova do díry v podlaze, což mu jistě na klidu nepřidalo. Nakonec mu začala na hlavě téct silně krev, ale to už nás řidič vyhodil ve vesnici Žalanaš, kde pravděpodobně končil. Už bylo poměrně pozdě a my se ještě potřebovali dostat do vesnice Saty. Na konci vesnice Žalanaš si nás všimla skupinka místních opilců a nešlo se jich za boha zbavit, až jsme jim museli utéct. Už za úplné tmy stopujeme auto a domlouváme se, že nás za 3000 KZT vezme do Saty. Zde se ubytováváme u místní rodiny.

   

3.4. Zase stopujeme, chceme se dostat co nejblíže k Kolsajským jezerům. Nakonec nám zastavuje Jerbal, se kterým jsme se domluvili, že nás za 3000 KZT hodí k dolnímu jezeru. Zde také platíme poplatek za vstup (714 KZT osoba/den) a jdeme směrem k dalším jezerům. Místama je zde hodně sněhu (dolní jezero je ve výšce 1800m a prostřední 2250m), ale i tak za 3,5 hodiny docházíme k prostřednímu jezeru, kde stavíme stan. Protože už byla docela zima, děláme ohýnek, u kterého jsme vypili flašku vodky, kterou jsme koupili pro případného řidiče, který by nás vzal a nechtěl za to žádné peníze. Večer už poměrně dost sněží, ale u ohně se to dalo nějak vydržet.

   

4.4. – Ráno se probouzíme a kolem nás je všude 20cm nového sněhu. Zkoušíme si obejít jezero, ale po nějaké době nás to přestává bavit, balíme stan a vracíme se v dolnímu jezeru, kde jsme domluveni s Jerbalem, že pro nás ve 3 hodiny odpoledne zajede. Slib plní a my s přestávkou na čaji u místních hlídačů jedeme zase směrem Saty. Zde se ubytováváme u místního řidiče maršrutky, se kterým druhý den jedeme za 2500 KZT za osobu do Almaty. Večer nás ještě navštíví Jerbal a pozve nás k sobě domů. Zde si s ním a s celou jeho rodinou povídáme Rusky, aniž bychom uměli, několik hodin o politice, fotbalu a životě. Ukazujeme jim fotky z našich cestování na mobilu.

    

5.4. – Hned brzy ráno vyrážíme maršrutkou do Almaty. V Almatě se opět ubytováváme v hotelu Turkistán a jdeme si projít město. Nejdříve park 28. Gardistů s druhou největší dřevěnou budovou světa – barevnou Zenkovou katedrálou. Potom navštěvujeme Centrální státní muzeum a nakonec prezidentský palác.  Nejzajímavější ale asi byl zelený trh, který se nacházel přímo naproti našemu hotelu. Tam kupujeme a pijeme kumys, místní předchůdce vodky vyrobený ze zkvašeného kobylího mléka.

6.4. – Tento den jen pršelo, proto jsme spíše jen lenošili na hotelu či se pohybovali jen kolem něj. Po našem obvyklém obědě – šašlíku, jedeme na letiště a odtud letíme do Astany. Zde máme přes booking zamluvené za 4000 KZT ubytování, večer navštěvujeme místní bar.

7.4. – Procestováváme Astanu, hlavní město Kazachstánu. Toto město zde vyrostlo uprostřed stepí na popud stávajícího prezidenta Kazachstánu Nazarbajeva. V letošním roce dokonce pořádá expo, ale to bylo v době naší návštěvy ještě rozestavěné.  Procházíme město s monumentálními moderní architekturou.  Hlavně Chan šatyr, což je nákupní středisko ve tvaru nakloněného cirkusu a uvnitř jsou nějaké menší atrakce., My jdeme jen na simulátor volného pádu. Následně jdeme k Pyramidě míru a souladu, k mešitě Nur Astana, do Prezidentského kulturního centra. Jen jsme se nedostali na 97 metrů vysoký monument Bajtěrek, protože zrovna nebyl otevřený. Na noc již v dobré náladě jedeme z naší disco hospůdky rovnou na letiště.

      

8.4. – Odletáme v brzkých ranních hodinách z Astany domů a dopoledne jsme již zpět zase v Praze.

 

Za celý pobyt jsme každý utratil 200 euro, a to jsme vůbec nešetřili.

 

Účastníci:

Martin Jáchym (Akim)

David Dvořák

Zimní Izrael

Kupujeme letenky asi pul roku dopředu s Wizzairem za necelé 2 tisíce. A protože jsou u nás velké mrazy, jedeme se „ohřát“ do Izraele. Ale ani tady zimní bundu skoro nesundáme 😀

Pátek 27.1. Odlétáme z Prahy v 6:10, do Izraele, kam přilétáme v 11 hodin místního času. Protože zrovna silně fouká, přistání je drobně dramatické, letadlo při přistání ve větru silně háže. Izrael nás přivítá deštěm. Na letišti jdeme na jisto k půjčovně aut, kde jsme si z Čech zarezervovali auto za 85 euro. K našemu překvapení je nám na pobočce sděleno, že nejlevnější auto nám můžou půjčit za téměř dvojnásobek původně sjednané částky, což razantně odmítáme a půjčujeme si auto raději u společnosti Avis. S malým zpožděním, když se nám nedaří nastartovat naše půjčené auto (musí se před nastartováním na palubovce namačkat 4-místný kód) vyrážíme hned směr Jaffa, což je starobylé přístavní město, které se nachází jižně od Tel Avivu. Nejdříve se procházíme po promenádě kolem moře a sledujeme velké vlny, jak naráží na pobřeží. Pak jdeme do obnovené části Starého města, kde procházíme mezi starobylými budovami až na náměstí na vršku, odkud je vidět krásně Tel Aviv s jeho mrakodrapy. Po procházce Jaffou jedeme do Jeruzaléma, kde máme zamluvené ubytování přes Airbnb v nejortodoxnější části v Jeruzaléma – Mea Shearim.

Ubytování v ultra ortodoxní čtvrti vyžaduje jistá opatření pro vyjádření úcty k náboženským pravidlům, mimo jiné pro holky v podobě zahalení nohou dlouhou sukní a zákaz jízdy automobilem v průběhu Šábesu (od pátku večer do soboty večer).

Sobota 28.1.

Je sobota ráno (Šábes) a my vyrážíme autem od našeho ubytování a hned zjišťujeme, že zákaz jízdy autem v Mea Shearim myslí místní zcela vážně. Většina místních obyvatel se před naším autem schovává či alespoň otáčí zády, aby nás neviděli. Jeden z místních nám dokonce hrozil, ale my rychle ujíždíme z této čtvrti pryč směrem k Mrtvému moři. Dokonce zjišťujeme, že tato čtvrť je u každého výjezdu zatarasena mobilní zábranou, aby do této oblasti nikdo během Šábesu nevjel. Asi moc nepočítali, že by z této čtvrti chtěl někdo odjet pryč 😀 Nakonec nacházíme jednu ulici s pootevřenou zábranou a vyjíždíme z Mea Shearim ven. Máme z tohoto porušení docela výčitky a je nám jasné, že se sem můžeme vrátit až po skončení Šábesu. Po necelé hodině jízdy poprvé vidíme z auta Mrtvé moře. Ale náš cíl byl jiný – přírodní park Ein Gedi. Je to přírodní rezervace, která se nachází ve Velké příkopové propadlině nedaleko Mrtvého moře. V rezervaci se nacházejí čtyři prameny: David, Arugot, Šulamit a Ein Gedi. Prameny jsou zdrojem života pro flóru a faunu v zelené tropické oáze, která je v příkrém kontrastu s pustinou okolní pouště. Naleznete zde stromy a rostliny z východoafrické oblasti i bohatou vegetaci na březích vodních toků připomínající porosty u řeky Jordánu. Setkáváme se zde s kozorohem nubijským, je zde několik různě velikých vodopádů. Vstup 28 šekelů za osobu. Následně jedeme Mosady, což je starověká pevnost posazená na vrcholu pouštní stolové hory na okraji Judské pouště. Herodes Veliký ji nechal opevnit a vybudoval z ní svůj úkryt pro případ útoku. Pro tento účel byla využita až v 1. století n. l. v době židovské války proti Římu, kdy Masadu obléhaly početné římské legie. Uvnitř jejích hradeb tehdy pobývalo necelých tisíc židovských vzbouřenců s rodinami. Po dvouletém obléhání následoval silný římský útok a pevnost mu nedokázala odolat. Římané zde však našli už jen mrtvá těla místních obyvatel. Raději spáchali hromadnou sebevraždu, než aby padli do rukou Římanů. Pevnost se nachází na vršku hory, kam vede lanovka (za 72 šekelů včetně vstupu), ale my jdeme nahoru pěšky (pouze za vstup 28 šekelů). Večer se vracíme již v poklidu k našemu ubytování.

Neděle 29.1.

Ráno jedeme do překrásného údolí Wádi Quelt. Je to krásná poušť, v jenom z místních údolí se nachází klášter sv. Jiří. Zde se zastavují všichni turisté, kteří tuto oblast navštíví, proto je zde mnoho arabských prodejců. Po návštěvě pouště se vracíme do Jeruzaléma a jedeme do muzea holocaustu. Muzeum se nachází u Památníku Yad Vashem na kopci Har Hazikaron. Muzeum, jež vlastní největší sbírku umění holocaustu na světě (10 000 prací), je věnováno uměleckým dílům vzniklých v období holocaustu (portréty vězňů, výjevy ze života v koncentračních táborech, aj) a novodobým dílům s tématikou holocaustu. Muzeum ve velice emotivní je zde mnoho exponátů v češtině od českých Židů, kteří skončili v koncentračních táborech za druhé světové války. Ve Starém městě v Jeruzalémě necháváme na parkovišti nedaleko Damašské brány auto a jdeme se hned podívat ke Zdi nářků. Procházíme arabskou částí Starého města s velkým množství obchůdků, až docházíme ke kontrole se skenerem, která se nachází těsně před Zdí nářků. Západní zeď, jiný název pro Zeď nářků, se stala od dob zboření druhého chrámu v roce 70 n. l. nejposvátnějším místem judaismu. Přestože tato zeď tvořila pouze obvodovou zeď chrámového komplexu, podle rabínské tradice je i zde boží existence stále přítomna. Vstup ke zdi není nikterak omezen a lze se zde jednoduše pohybovat mezi velkým množstvím věřících, kteří se před zdí klaní. Po návštěvě Zdi nářků jdeme do Chrámu Božího hrobu, kde končí křížová cesta a hlavně chrám připomíná místo ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Nazaretského. Současný chrám je tvořen změtí asi 30 nestejně velkých kaplí z různých období, hned vedle tohoto křesťanského chrámu se nachází minaret. Při vstupu do chrámu Božího hrobu uvidíte před sebou kámen Pomazání. Místo, kam bylo položeno mrtvé Ježíšovo tělo sňaté z kříže, je označeno velkým mramorovým oltářem. Nalevo od vstupního vchodu, vedle kamene Pomazání, můžete projít do hlavní části celého komplexu. Je jím kruhová rotunda, která byla na připomínku Ježíšova zmrtvýchvstání a byla postavena již ve 4. století. Večer nakupujeme v obchodě víno a v našem apartmánu úspěšně dopíjíme.

Pondělí 30.1.

Tento den již nic nestíháme a tak jedeme rovnou na letiště, kde vracíme auto a čekáme na naše letadlo do Prahy. Odlet z Jeruzaléma s malým zpožděním kolem poledne, přílet do Prahy něco kolem půl 4.

Účast:
Petra Rozehnalová
Jana Fridová
Pavel Rozehnal
Martin Jáchym